Písek, co vypráví legendy

aniyellow05_back.gif

 

           „Příroda není jen to, co vnímáme svými smysly, ale je v ní i něco, co nelze okem spatřit. Jsou to síly, aktivně ovlivňující naše bytí, přestože jejich existenci popíráme a tváříme se, jako by nebyly.  A tak se může zdát, že schopnost našich prapředků - naslouchat hlasu krajiny - jsme již dávno ztratili. Přesto se ono dědictví, ukryté hluboko uvnitř naší bytosti, občas instinktivně projeví v přirozených gestech, kdy mnohým z nás vnímavějších, stačí vzít do ruky kámen, přitisknout se ke skále či ke kmeni stromu a nebo nechat jen tak protékat písek mezi prsty“ .

 

 Slova malíře Jaroslava Sklenáře  jsou míněna téměř doslova, neboť právě písek se stává jedním ze  základních stavebních materiálů jeho obrazů. Časově náročnou a obtížnou technikou vytváří reliéfně strukturovaný povrch, dopracovávaný olejovými barvami. Experimenty s přírodním materiálem a osobitý výtvarný projev má své kořeny v hlubokém obdivu k primitivním skalním kresbám, v nichž spatřuje a objevuje čistou řeč malířství.

 

             „Samozřejmou součástí prastarých kultur byla vědomost, že Vesmír je jednotou energie, prostoru a času. To vše můžeme vyčíst z prehistorických skalních záznamů… Člověk se prostě musí pokusit do obrazu zahledět. To podstatné se pak odehraje uvnitř nás samých. Když to takto cítím, tehdy mi obraz ožívá před očima a tvorové dostávají duši.

 A potom mohou promlouvat i k ostatním. Je to určitý stupeň poznání, jehož výsledek se snažím vtělit do svého díla tak, aby z tohoto zdroje byli napájeni ti, jimž jsou tyto výtvory určeny.“           

 

Síla jeho obrazů spočívá ve schopnosti proniknout do divákova vnímání a působit na něj silným meditačním vlivem. Styl a výběr námětů jsou hluboce ovlivněny mytologií. Podtrhují nejen křehkost a pomíjivost lidské existence, ale umocňují odvěkou touhu člověka po poznání tajemného a nevysvětlitelného. Jeho zvláštní, mystický pohled na les a zamyšlení nad podivnými tvory, obývajícími jeho bezedné hlubiny, jsou chápavým  poselstvím skryté krásy a vybízejí diváka lépe se dívat na svět kolem nás.

Uvolněnou představivostí a řízenou náhodou vznikají fantastické a znepokojivé výtvory. Například skupina záhadných stvoření na jednom z jeho obrazů  se jakoby vykouzlena z halucinačních snů vynořuje z podvědomého světa a odhaluje  v sobě schopnost vyprávět dávno zapomenutý příběh. Jinde nám zas dovoluje poodhalit temné místo, tak temné, že nás až pojme bázeň. Ale i to patří k přírodě.

 

            „Lidé ohluchli, protože mají rádi hluk, ztratili jemný čich, protože si libují v nepřirozených vůních, ztratili cit, protože si oblíbili hrubost, ztratili zrak, protože vidí jen sebe… a vlastně toho ztratili mnohem víc. Již staří keltští mudrci říkali, že člověk je nedílnou součástí přírody, potoků, skal a stromů. A pokud na to zapomene, zemře v něm duše.“

 

Malíř Jaroslav Sklenář se dál toulá přírodou sám se svými myšlenkami. Doufá, že pokroucený kmen starého dubu mu umožní nahlédnout do minulosti…Kolika dešťům, mrazům a větrům byl vystaven?…Co všechno prožil a pamatuje? Je to jako s ohnutým tělem a vráskami zbrázděným obličejem člověka. Vždyť lidé a stromy toho mají tolik společného, žijí vedle sebe odjakživa.

 

                                                                                                            Hana Švédová, Rovnost